Velmi často se na mě obrací učitelky a učitelé z mateřských školek s tématy, co dělat, když se děti vztekají.
Pojďme se tedy podívat na práci s chováním, které vidíme, prozkoumat emoce a potřeby, co jsou za ním, a najít možná řešení.
VZTEK
Emoce, která se navenek projevuje různým chováním. Bouchá ostatní děti, křičí na dospělé, leží na zemi a kope nohama, bouchá sám sebe, nechce se hnout, vzteky pláče. U batolat a předškoláků velmi běžné – narazí na hranice, které mu dává svět, narazí na své limity, vše okolo toho musím, nemohu, nechci, chci.
V rámci prevence, porozumění, o co jde, o co tomu konkrétnímu dítěti vlastně jde, se podívejme třeba na potřebu „schopný“. Ta patří do celé té oblasti sounáležitosti a jde jednoduše o to, že každý se chceme cítit schopný. Umím, dovedu.
Když dítě nenaplňuje svou potřebu „jsem schopné“, tak volí náhradní strategii – bojuje s vámi o moc: „Pořád mi říkáš, co musím a co nesmím. A ne, a ne a já to chci jinak!“ Vytvářejte tedy prostředí, ve kterém mohou děti ukazovat, že jsou schopné, umí, dovedou, což u malých dětí můžeme dobře naplňovat. Zapojujte, nechce rozhodovat, ptejte se. Tak, jak to lze.
Mluvím o „poháru moci“ – když si představíte pohár, skleničku, která se v průběhu dne naplňuje vším tím, kde je dítě kompetentní, kdy to umí a může ukázat. Slouží to výborně jako prevence – když se to naplní i z našeho pohledu maličkostmi, tak dítě přestává „zlobit“, vztekat se v mnohem náročnějších situacích.
A počítejte s tím, že každé direktivní „musíš“ je pro dítě, které nemá „pohár moci“ naplněn, červený hadr. A pak se mu zatmí.
Vztek plyne i z jiných nenaplněných potřeb, je to určitě zdravá emoce. Něco se nám nelíbí, a tak se vztekáme. Někdo dítěti vezme hračku. Nechce si s ním hrát. Musí odpoledne spát. Některé situace můžeme preventivně ošetřit, někde stačí naplnit pohár moci. A jinde prostě limity a hranice zůstávají a dítě se vzteká.
V rámci práce s dětmi, třeba v ranních kruzích, mluvte o vzteku.
Co je vzteká.
Jak to vypadá.
Jestli je vztek v pořádku.
A co mohou dělat, když ho cítí..jpeg)
Pár tipů pro rozhovory a práci s dětmi:
Vztek je zdravá emoce, jen je nutné hlídat
- chování,
- to, aby šel ven,
- a to, jak jde ven.
Vztek nám také ukazuje naše hodnoty, to, na čem nám záleží.
Před vztekem:
Můžeme nějak ovlivnit, jak silný je vztek a zda se vůbec naštveme?
Co můžeme udělat pro to, aby nás vše tak nerozčílilo?
Zkoušíme porozumět tomu, proč nás to, a to TAK, vytáčí.
Stalo se mi někdy, že mě rozčílila úplná maličkost?
Nové techniky, když cítím vztek
Hledání strategií
Učíme děti, že pokud nás vztek ovládá, je potřeba si tehdy, když jsme v klidu, hledat, kreslit a mluvit o tom, co nám pomáhá, když se zlobíme.
Vypracováváme strategie zdravého pouštění hněvu:
Když se zlobím, tak můžu:
- jít se na zahradu proběhnout,
- stoupnout si do pokoje a silně se opřít o zeď,
- napínat a povolovat svaly,
- udělat si pět kliků,
- skákat do výšky a nadávat,
- poslouchat na plné pecky muziku a u toho řvát.
Hledejte, jak zdravě může dítě se vztekem pracovat ve školce. Jaké strategie schvalujete? Nestačí říkat, že se nesmí vztekat. Je potřeba hledat možnosti, jak vztek zdravě pouštět. Tak, aby neubližoval dítěti ani jeho okolí.
Ve školce doporučuji práci se žebříkem vzteku.
Co dělá dítě, když má vztek?
„Co děláš, když máš vztek?“
On to je takový žebřík. Úplně dole, nejspodnější příčka, je:
BIJU OSTATNÍ NEBO SEBE, ZAVÍRÁM VZTEK DO SEBE A NEPROJEVUJI HO – agrese namířená proti někomu jinému nebo proti sobě. Neprojevení vzteku je agrese namířená proti sobě.
Lezeme výš:
NADÁVÁM OSTATNÍM NEBO SOBĚ – lepší než agrese nebo autoagrese.
Lezeme výš:
KOPNU DO NÁBYTKU – taky ne úplně dobré, ale emoce musí ven a je to lepší než do druhého nebo do sebe.
Lezeme výš:
NADÁVÁM DO VZDUCHU – to je pro mnoho děcek i dospělých hodně úlevné, že si mohou zanadávat.
Lezeme výš:
DOSTÁVÁM HO Z TĚLA ZDRAVĚ = skáču, boxuju, boxuju do vzduchu. Povoluji a zatínám pěsti. Silně vytřepávám, vší silou. Pořádně ho vytancuju.
Lezeme výš:
UMÍM JÁ-VÝROK A JASNĚ HO ŘÍKÁM
Lezeme tedy po žebříku hněvu – od nejnižších pater – někomu fyzicky ubližuji – ubližuji fyzicky sobě – někomu nadávám – nadávám sobě – do něčeho kopu – nadávám na zahradě – dokážu říci „to se mi nelíbí“.
Takto nějak lezeme po žebříku. A pokud máme dítě na nejnižší příčce nebo jsme tam my sami, tak se nepovede jít hned do já-výroku. Prostě stupínek po stupínku. Dle intenzity prožívání.
S dětmi ve školce si žebřík nakreslete. A společně si předvádějte, jak to na jednotlivých příčkách vypadá.
Nezapomeňte, že když je dítě v silné emoci, nemá cenu příliš vysvětlovat. Jdeme jen do fyzické a smyslové úlevy. A zároveň je nutné se k vysvětlení a porozumění tomu, co se dělo, co jsem cítil, myslel si a jak jsem se choval, vracet. Jakmile se dítě zklidní, vracejte se k situaci a chování a mluvte o tom, jak to jde jinak.
A přesně tak učíte děti práci s emocemi a zvyšujete jejich emoční inteligenci. A dětem ve školce i jejich učitelům může být velmi rychle mnohem lépe.
Příště se sejdeme nad tématem pláč ve školce.
Krásný den.
Článek pro vás napsala: Monika Čuhelová, psycholožka
