V minulém článku jsme hovořili o tom, jak pracovat s emocemi ve školce a na prvním stupni základní školy. Pokračujeme.
Jak na emoce s menšími dětmi
Používáme „projektivní“ techniky
Velmi často dětem pomáhá, když nemluví samy za sebe, ale za někoho jiného. Můžeme jim vyprávět pohádky a příběhy o zvířátkách, plyšácích a jiných dětech: „Nějaké děti v jedné školce… Bylo nebylo…“ V rámci práce se strachem to může být třeba: „Co myslíte, z čeho mají děti ve druhé třídě strach? A co byste jim doporučily, aby se nemusely tolik bát?“ Pro děti je to bezpečnější, nemusí jít přímo k sobě a lehčeji se jim o těžších tématech a emocích hovoří. Takto můžeme ošetřit každé téma, které se děje, a pak ho vztáhnout na samotné děti, kdy se ptáme, jak to mají ony. Anebo to můžeme jen nechat být. Je samozřejmé, že to, co děti vypráví o druhých, hovoří i o jejich zkušenosti.
Empatie
Veverka Zrzečka si chtěla hrát s kamarády. Viděla, jak si venku hraje zajíc, želva a veverka. Šla za nimi a řekla: „Můžu si hrát s vámi?“
Co myslíte, že jí zvířátka odpověděla?
…
Zvířátka jí řekla: „Ne, my si s tebou nechceme hrát!“
Co myslíte, jak se veverka Zrzečka cítila? Co si o sobě myslela? Co si myslela o kamarádech? Co udělala? Co měla chuť udělat?
…
Děti mohou vyprávět o tom, jestli to zažily a jak se cítily. Ale nenutíme je. Postupně je takto učíme „vciťovat se“ do jiných lidí a rozvíjíme empatii.
Vymýšlíme strategie
Když už máme emoci zmapovanou, máme odvyprávěny příběhy, tak se s dětmi pustíme do vymýšlení strategií – jak jinak se chovat? Můžeme si třeba vzít strach. Rozdělíme děti do skupinek a dáme jim za úkol vymyslet, co vše můžeme dělat, když máme strach. Nebo se o tom bavíme v kruhu. Vymýšlíme společně různé postupy, jak na strach. Jak jej můžeme zmenšovat. Co nám pomáhá, když ho překonáváme. Že je třeba fajn si vzít kamínek nebo plyšáka. Že když strachu ustupujeme, tak určitě roste. Co může pomoci, abychom byli odvážnější. Na závěr si pak každé dítě vezme mluvicí předmět a řekne, co mu utkvělo v hlavě, co z toho, co jsme si říkali, mu může pomoci strach překonat.
Pracujeme s tělem
Při práci s emocemi pracujeme se slovy a prostřídáváme to s prací s tělem: „Jak to vypadá, když máš strach? Radost? Vztekáš se? Jsi zamilovaný? Jsi smutný? Jsi zvědavý? Jsi rozčílený?“
Takto propátráváme naše emoce, to, co s námi dělají v těle. Děti se tím učí poslouchat své tělo, vnímat, jak se cítí, rozumět emocím, pojmenovávat je a tím samozřejmě zvyšují svou emoční inteligenci. Práce s tělem skvěle doplňuje povídání, když už je povídání moc a je to moc statické. Přináší nám dynamiku, legraci a humor. A hlavně upozorňuje na potřebu naslouchat svému tělu a souvislosti emocí a těla. Jen upozornění – předem ošetřete hladinu hluku. Doporučuji zavést pravidlo pantomimy, tedy – beze slov a zvuků, jen tělo.
Obrázky a myšlenkové mapy
A vše můžeme doplnit při výtvarné výchově nebo odpoledním tvoření, můžeme kreslit a malovat různé emoce, jaké mají barvy, jak vypadají, jakým situacím odpovídají. Stejně tak můžeme pracovat s myšlenkovými mapami, třeba právě při již nalezených strategiích. Doprostřed si napíšeme „Jak na strach“ (nakreslíme obrázek) a tvoříme větve – pomáhá nám hlava, to, že se připravíme. Pomáhají nám ostatní lidé, když se jim svěříme. Pomáhá nám tělo, když se vytřeseme nebo se jdeme rychle projít.
Relaxace a imaginace
Po obědě, ve školce před spaním či na začátku pobytu v družině si děti lehnou na koberec či na lehátka. Řízeně uvolňujeme tělo a vyprávíme příběh: „Představím si krásné místo, plavu v moři a potkávám zvířata, jsem na louce a potkávám blízkou osobu…“ A buď následně děti usínají, nebo v družině sdílí, jak se jim to líbilo, co viděly a zažily. Cílem je uvolnění, odpočinek, práce s představivostí, nabírání sil, energie, psychická vzpruha. V případě těžkých situací může dítě čerpat z pěkných situací při imaginaci, naučí se to. Děti, které mají spoustu energie a potřebují klid, se mohou pomocí relaxace a imaginace naučit zklidňovat.
Nechme mraky emocí plynout
Při relaxaci si mohou děti představovat i jednotlivé emoce, které pojmenováváme, a mohou je vidět jako mraky na obloze. Každá emoce a pocity přichází a odchází. Odplouvají, připlouvají a nejsou konečné. Zejména malé děti totiž emoce vnímají jako definitivní a myslí si, že „už nikdy nebudou veselé“. A právě tato technika jim může ukázat, jak to mohou vidět jinak.
Tak to bylo pár příkladů, jak můžeme pracovat s emocemi. Zdaleka to ale nebyly všechny. A s pomůckami, které já osobně nejraději používám pro práci s emocemi, vás seznámím zase příště.
Krásný den.
Autorka: Monika Čuhelová, psycholožka
