Minulé dva příspěvky byly o emocích, o základu – jak je vnímat, jak jim rozumět, co dělat a nedělat. Další mé články budou navazovat, takže se vždy, prosím, vracejte k těm teoretickým základům.
Poslední příspěvek jsem zakončila větou, že technikami pro rozvoj emocí učíme děti, jak být v rovnováze a rychle se do ní vracet.
A tomu se dnes budeme věnovat.
Jak na emoce s menšími dětmi
Kontext
V mateřských školách se děti často poprvé stávají součástí nějaké skupiny. Poprvé se setkávají s vrstevníky, učí se s nimi komunikovat, hrát si, být součástí společenství. Také se nově učí respektovat hranice a pravidla. Na prvním stupni již za sebou děti mají pobyt ve školce, přesto mnoho z nich potřebné sociální, komunikační a emocionální kompetence ještě nemá. Zároveň nesmíme zapomínat, že žijeme v době, která s sebou nese izolovanost rodin, menší počet sourozenců, často bezhraniční výchovu, kdy je dítě „malý císař“, a také v době, která s sebou nese spoustu strachů, obav z budoucnosti, které již malé děti cítí.
Emoce a potřeby
Emoce souvisí s naplněním nebo nenaplněním potřeb.Narážíme zde i na vývojové potřeby dítěte. Doporučuji se podívat na Eriksona, který má velmi hezky zpracované vývojové úkoly a cíle, kterých člověk potřebuje v dané etapě dosáhnout, a také co se děje, když jich nedosáhne. Ve školce je to iniciativa x vina, kdy síla je cíl. Na prvním stupni je to kompetence proti méněcennosti, kdy silou je kompenzace.
Obecně můžeme při práci s emocemi být hodně u potřeb, aby si i děti začaly být vědomy, že s tím, jak se cítí, souvisí i jejich potřeby. Pak již pěkně můžeme navázat otázkou: „Co bys potřeboval, aby ti bylo lépe?“
Já nejčastěji pracuji s konceptem sounáležitosti. Jde o potřebu někam patřit a co vše děláme, když ji máme naplněnou. A co dělají děti, když ji naplněnou nemají, jakých náhradních cílů dosahují? Bojují o pozornost, o moc, vyhýbají se a mstí se. O sounáležitosti moc ráda napíši v některém z dalších příspěvků, nyní vás pro bližší porozumění odkážu na můj blog, kde je zároveň popsána technika, jak podporovat vnímání sounáležitosti. O tom můžete s dětmi moc hezky mluvit.
Vstup do třídy
Již zde můžeme začít. Nakreslíme tři kolečka a do nich tři smajlíky – široký úsměv, neutrální výraz a smutný – anebo i více – naštvaný, úplně šťastný… Přivážeme smajlíky na provázek, každé dítě má kolíček se svým jménem či obrázkem. Vždy ráno, při příchodu do školky, dítě umístí kolíček podle toho, jak se cítí. V průběhu dne kolíček může měnit, posunovat. Zde již pracujeme s technikou „vnímám, jak se cítím, jak se mám, jak jsem naladěná, jaké mám pocity“. Pro nás dospělé je to zároveň signál, kdy vidíme naladění třídy i jednotlivých dětí.
Společná, nebo individuální práce?
Doporučuji se práci s emocemi věnovat nejen v rámci péče o jednotlivé děti a jejich emoce, ale právě ve vzdělávání dětí jako skupiny. Víc hlav víc ví. Společné porozumění emocím posune celou třídu i jednotlivce. A k tomu, co se společně mezi ostatními dětmi naučí, je můžeme vést a připomínat jim to v rámci individuálních rozhovorů.
Takže ano, jakmile budete mít dítě, které je zahlceno emocemi nebo se chová tak, že to ani jemu ani ostatním neprospívá, a to chování plyne z určité emoce, tak samozřejmě musíte pracovat s jednotlivcem. Obvykle to vypadá tak, že dítě necháváme emoci prožít. Uklidníme slovy, legitimizujeme: „Ano, rozumím.“ A pak, po zklidnění, se k chování vracíme, zkusíme přijít na to, co k němu dítě vedlo a jak jinak by mohlo danou emoci dostat z těla ven, co jiného by mohlo udělat. A to se učí právě ve skupině ostatních dětí.
Systém
Věnování se emocím zkuste uspořádat do systému. Můžete třeba jeden měsíc věnovat emocím nebo se jim věnovat celý rok každou středu. Opět systém znamená řád a ten je cestou z chaosu. Doporučuji délku cca 20–30 minut ve školce a hodinu ve škole, klidně i méně a pravidelně. Nezapomínejte střídat aktivity, aby nebyly jen povídací, a být naladěni na děti, zda je to baví a není to nuda.
Kruh
Určitě pracujte s dětmi v kruhu. Hned na začátku se ptejte: „Proč myslíte, že takto sedíme?“
Odpověď – všichni na sebe vidíme, slyšíme se, tvoříme skupinu. Práce v kruhu má svá pravidla. Opět – neříkáme je dětem my, ale ptáme se: „Co musíme dělat, aby se nám tady dobře pracovalo?“ „Co nám pomůže, aby se nám tady dobře pracovalo?“ Když se nejprve ptáme, tak děti na to, na co přijdou, mnohem lépe reagují a lépe to přijímají. Najděte si rituály, kterými budete kruh začínat a končit. Na začátku je to třeba to, že vždy pohladím toho, kdo sedí vedle mě, a oslovím ho jménem, nebo vítací písnička s pohybem. Na konci si třeba pravidelně stoupněte a nádech, výdech nebo opět písnička.
Při práci v kruhu je dobré mít mluvicí předmět, jehož použití plyne z pravidla, že „mluví jen ten, kdo má v ruce mluvicí předmět“. Může být určený, mohou ho děti přinášet, např. opičák, kamínek, šiška, dle ročního období. Mluvicí předmět buď posíláme dokola, nebo si jej děti mohou brát ze středu kruhu, když chtějí mluvit.
Druhým základním pravidlem je, že mluví jeden.
Nezapomínejme na to, že práce v kruhu je náročná na pozornost i bezpečí, že v kruhu jsou občas děti velmi upřímné a vzhledem k tomu, že se takto pracovat učí, tak to na začátku ještě nemusí umět.
Pro kruh a práci s emocemi si vyhraďte pravidelný čas, třeba po příchodu dětí do školky, před svačinkou, po obědě před spaním či po spaní.
Povídáme si v kruhu
S emocemi můžeme pracovat klidně pouze slovy. Podpořit slova můžeme různými kartami, obrázky a hračkami, o tom ale příště. Jak pracujeme slovy? Jednoduše. Vybereme jednu emoci a věnujeme se jí, třeba strach, radost, žárlivost. Vybereme jednu emoci třeba z klobouku nebo si naplánujeme, kterým emocím se budeme věnovat který den. Klademe otázky: „Z čeho máš strach? Co je to strach? Zažil jsi někdy strach?“ A necháme děti povídat. A následuje: „Je strach k něčemu? Je dobrý, nebo špatný? Prospívá nám, nebo škodí?“ „A co můžeme udělat, abychom strach neměli? Co můžeme udělat, když strach máme?“
Podobně hovoříme o všech emocích, které děti prožívají.
Učíme se příběhy
Hledáme společnou emoci
„Dnes ráno se mi stalo, že jsem jela autem a předjelo mě jiné auto hrozně rychle. Pak jsem otevřela ve škole dveře svého kabinetu a byla tam tma a zdálo se mi, jako by tam někdo dýchal. A pak mě paní ředitelka řekla, že se mnou nutně potřebuje mluvit, a tvářila se hodně vážně. Co myslíte, že jsem cítila?“
Dospělý vypráví své příběhy, které sbírá nebo si vymýšlí, nebo to mohou být příběhy o zvířátkách, plyšácích. Hledáme společnou emoci. Děti obvykle, jakmile se na společné emoci shodneme, samy vypráví své příběhy a navazují.
Na pokračování o práci s emocemi se těšte zase příště.
Autorka: Monika Čuhelová, psycholožka
